Atestace užitkové keramiky.

Mezi zájemci o výrobu keramiky sloužící k užitku, rozumějme tím ke styku s potravinami, je často přítomna řada nejasností. Atesty se nám někdy zdají nepochopitelné a zbytečné. Tak se na ně pojďme podívat z blízka.

Kdo musí atesty dělat? Tato otázka je velmi častá a je důležitá. Atesty totiž nemusí dělat na své zboží každý. Sošky, květináče, vykuřovadla a podobně, neslouží k přímému styku s jídlem a této povinnosti nepodléhají. Povinnosti podléhají výrobci hrnků, konviček, talířů, mis a misek, zkrátka všeho, z čeho jíme, nebo v čem potraviny uchováváme.

Co je předmětem atestu? Důležitým faktem je, že předmětem atestu není přímo ten hrnek, který na atest posíláte. Zaslané nádobí je reprezentantem technologie, pomocí které tyto kusy vyrábíte. Technologií se rozumí kombinace hlíny a glazury a to při konkrétních podmínkách výpalu. To vše při žádosti o atest popisujete do příloh. Tím padá častý argument při rozčilování se nad atesty. „Vždyť na glazuře je napsáno, že je pro styk s potravinami vhodná a v hlíně nic špatného není!“ Jde o to, že pokud některé glazury špatně vypálíme, mohou nějaké škodliviny uvolňovat.

Co je přesně zkoumáno? V laboratoři, kam nádobí posíláme, zkoumají kyselý výluh z glazury a v něm přítomnost kadmia a olova. Můžeme se právem podivit nad tím, že dnes bez patřičných zkoušek přeci olovnatou glazuru nekoupíme. V tomto případě je možná legislativa poněkud pozadu, nicméně setkávám se stále s tím, že někdo najde ve sklepě a na půdách starých dílen tyto glazury a nic zlého netuše s tím něco zkouší. Kadmium pak bývá součástí některých nízkotavnějších červených glazur a kontroly na trzích prý rády k „červeným“ stánkům zajdou.

V dnešním světě by podle mého dávalo smysl testovat i jiné kovy, protože v glazurách je už myslím úplně všechno. Chemie glazur je složitá, je tu otázka toho jak je kdo připravuje, frituje a podobně a co vlastně kdy mohou či nemohou uvolnit. A jak moc to může být nebezpečné. Kdo by měl jakékoli pochyby, může si nechat udělat analýzu i na jiné kovy, v nabídkách laboratoří ta možnost existuje.

Dále je ještě prováděna senzorická zkouška, kdy je nádobí potřísněno něčím aromatickým a následně omýváno. Zjišťuje se vlastně omyvatelnost a udržovatelnost výrobku. Což pokud máte glazované nádobí a v glazuře žádné velké krátery, bude pravděpodobně v pořádku.

Povinnost atestovat glazury je tedy stejná, ať už glazury kupujete, nebo je sami vyrábíte. Pokud si je vyrábíte, napíšete do příloh atestu jejich složení a tím to končí, žádný další problém v tom není.

Kde glazury atestovat? Po republice najdete spoustu laboratoří, které na to mají akreditaci. Z mého pohledu ale není úplně fér, že se chovají různě. Chtívají různý počet kusů nádobí od typu technologie, dovolí různý počet glazur najednou na výrobku. Některé dokonce tvrdí, že váš atest už je „moc starý“ a měli byste si nechat dělat nový, přitom nic takového není stanoveno, není to pravda a jen z nás pravděpodobně chtějí mít další výdělek.

Já vám velmi doporučuji laboratoř SZÚ Ústí nad Labem a paní Ing. Jitku Hrnčířovou (jitka.hrncirova@zuusti.cz), která všem vždycky dobře poradí, na atesty nechce mnoho zboží, můžete atestovat víc glazur najednou. Zkrátka to nejlepší, co znám.

Atesty následně využijete při kontrolách hygieny, měli byste je mít vyjmenované v prohlášení o shodě, což je dokument dle EU legislativy, který je také potřeba vytvořit. Naopak na štítku výrobku být číslo atest nemusí. Můžete si ho ale dát na web, bude to vypadat dobře, že víte, co děláte, a vaše produkce vyhovuje legislativě.

A jaké jsou vaše zkušenosti a názory na legislativu? Budu rád za vše sdílení!