Výpal

Po letech strávených s elektrickou pecí, dostává konečně svého původního významu. Pálíme. Pálíme dřevem, kameninu a porcelán a to na teplotu nikoli běžnou, ani průměrnou, ale na 1350⁰ C.

To už je slušný výkon. První výpal, zvaný přežah, sice jedem pro zjednodušení v elektrice, druhý – zvaný ostrý – je už ve dřevě. Pec postavil v r. 2010 Peťa Toms a nejenže nespadla, táhne jak tovární komín a hlavně z ní lezou krásné věci ♥ Je to kolos ze šamotových cihel s óbr topeništěm s roštem a tak dobrých 4m vysokým komínem. Celá je schovaná pod střechou, kam se vejde i takových 6 kubíků dřeva, aby měla pecka při výpalu co baštit, a aby na nás nepršelo.

Od dílny je kousíček, je krásné letní ráno 8 hodin a tak nadšeně taháme ven na lavičku pod javor kbelíky s glazurama a přepravky s přežahem. Pečlivě promýšlíme co do čeho namočit, jaké asi bude finální vyznění výrobku v té či oné glazuře, experimentujeme s kukačkou (taková malba glazurou), s vrstvou glazury (někdy platí, že jiná vrstva = jiný odstín), kombinujeme. Je to hodně o soustředění. Téměř nemluvíme, jen si čas od času protáhneme záda a juknem, co zrovna dělají kachny naproti ve výběhu a jak si plují oblaka po nebi a zase vylít vnitřek hrnečku, neoblemcat ho z vnějšku, dekor, ponořit do finální glazury a pečlivě otřít dno mokrou houbičkou, aby se v peci nepřilepilo na plát.

Jak mám klasický syndrom všech kuchařek (tj. „že toho bude málo“), tak je přežahu neúrekom a musíme spíš rozmýšlet, co ta pec je schopna pojmout. Já už dávno plašim „Hrnečku dost!“, zato Vašek je kliďas a jenom mě chlácholí „Klid, to se tam vejde.“ Tak mu věřím a glazuju dál. Pak všechnu tu křehkou krásu odnosíme k peci a to už oblaka na nebi pěkně zčernala a jen tak tak jsme všechno přikryli. No ještěže Václavka ten igelit koupil.

Odemykáme poklop topeniště a truhlu vzadu. Vymetám odevšad hlínu a větvičky co sem naplavil včerejší přívalák, vyndáváme cihly kryjící topeniště, pečlivě skládáme na hromadu další cihly kryjící samotný vstup do pece, pláty a stojky. Pláty jsou po posledních výpalech rozbombený jak Drážďany, plné stejkanců od glazur, přilepených a utržených kousků zboží, popraskaní na povrchu. Připomíná mi to stopy na tělech vorvaňů, jak se kdesi v hlubinách oceánů rvou a krakaticema. My jsme si na naše „vorvaně“ pořídili zbrusu novou rozbrusku a ultra-supr-speciální kotouč, který to všechno vyhladil. Kotouč to dal, zato rozbruska vydechla u posledního plátu – kotouč vyletěl kamsi – no ještěže jsme už končili a celou tuhle hlučnou mašinku už vypínali a tak se nám nic nestalo.

Akorát přestalo pršet, tak natírám pláty oxidem hlinitým, aby byly ready. Je pět odpoledne a máme toho, jak se říká, plné kecky…V tom se objevuje usměvavá dvojice našich kurzistů, Eva s Radúzem a jsou jako poslové bohů. Donesli špekáčky, rozdělali oheň, my jsme zatím dovalili nějaké to studené nealko pivo a regenerujeme. Z Brna má ještě přijet Majka, Venca jí píše už od rána a pořád není…Povídám mu, že si určo myslí, že výpal bude zítra a ať jí cinkne, že Majka je bourák a ještě dovalí. A taky že jo! Intuice mne tedy opět nezklamala. Majka za chvilku volá zpět, že už vyráží a cca za 2 hoďky budou v Práglu.

My zatím rozložíme bedny se zbožím a začínáme nakládat pec. To je velká věda. Člověk musí přemýšlet, kudy půjde oheň, aby jednotlivá patra ani nepřecpal, ale zase aby nebyla prázdná. Do toho je to takový 3D tetris, musí se koukat, aby všechno mělo mezírku nad sebou a nenatavilo se to na plát nad tím. Porcelán se ještě musí podkládat kuličkama z Al₂O₃, protože je taková potvůrka, že by se přilepil… Jde to pomalu. Václav pečlivě zvažuje výšku jednotlivých pater, já mu nosím příslušně vysoké věci a on si vybírá. Tohle ne, tohle sem, tohle je moc vysoké, nezapomenout na žároměrky dolu i nahoru. Občas i půlku patra přeskládá, jen aby vykouzlil kousíček místa na další mističku na čaj.

Po deváté přijela Majka s mužem, zalítli jak orkán do dílny a rychle glazují její věci. Pec už je skoro plná. Je to neuvěřitelné, ale opravdu se tam všechno naskládalo. Nechápu. Kdybych u toho nebyla, tak si snad myslím, že pec má tak 16 podprostorů…Ještě tam našoupem Majčiny věci a začínáme zazdívat otvor. Nejdřív první vrstva šamotových cihel, pak další z lehoučkých pórovitých. Zamazat kraj hliněnou mazaninou a už děláme malé skřítky, kteří hlídají výpal, aby se povedl. Nakonec teploměr a s úderem desáté podpalujeme. Uf!

První etapu tedy máme za sebou, všechno z nás spadlo a jak pomalu topíme, tak si povídáme co je nového. Bouřky se honí kolem nás, občas někde zableskne, radar hlásí přeháňky kolem třetí v noci. Rozepisujeme si služby na topení a každou půl hodinu zapisujeme teplotu. Všude je už tma a ticho, jen my svítíme jak betlém a z nedalekého mokřádku kvákají žáby. Kdyby spíš místo toho kvákošení zbaštili ty komáry, co mi žerou kotníky…

Kolem jedné jdou všichni spát. Václav do kanclíku, Majka s Jirkou si zalezli do spacáků pod širák vedle pece. Přijíždí kámoš, co chtěl vidět výpal a veze mi spacák, károšku a něco teplého oblečení. Taky jsem si totiž myslela, že se bude pálit až zítra a tak jsem jak Dvoukvítek ze Zeměplochy – nevybavená… Zima ale není, pec příjemně hřeje. Na teploměru září do tmy červené číslice, máme něco kolem čtyř set stupňů. Teď je to spíš takové topení. Pec se musí nahřát a my přikládáme cca co čtvrt hodiny a spalujeme takové to horší dřevo. Prolejvám se černým čajem, službu mám do tří. Kecáme. Je to skoro jako u táboráku, když už šli všichni spát, jen ta červená čísla teploměru se musí hlídat, aby byla ve správném čase na správných hodnotách. Každou půl hodinku to pak zapsat na papír, abychom měli představu o křivce výpalu.

Před třetí začalo na chvíli cedit. Majka leží dál, její Jirka vstává a přisedá si k nám. Kolem půl čtvrté se rozpršelo znovu, Majka temně mručí a balí to. My to taky balíme, kámoš jede domů a já se jdu na čtyři hoďky natáhnout do dílny. Zachumlám se dál od vchodu na zem do spacáku (to aby se o mne nikdo nepřerazil, kdyby pro něco šel) a jsem tak napumpovaná čajem, že usínám stejně až kolem páté. Ráno mě probudí zvuk mobilu. Akorát včas! Je osm, to jsme si dali všichni spicha u pece. Rychle balim a mastim zjistit situaci. Na peci je 1205⁰ C a už to lítá. Václavka už v plné polní a s Jirkou to tam ládujou pod tlakem. Už se nepřikládá horší dřevo. Teď se vybírají tak metrové třísky silné jako ruka, rošt už kryje poklop, to aby pec zbytečně nenatahovala studený vzduch. Taky se musí hlídat, kam se dřevo hází, aby nikde nebyly ani díry, ani moc dřeva. Pec lze taky ucpat a to pak klesne teplota. A o dost…

Rychle do sebe natlačím nějaké jídlo a jdu střídat. To už není ta pohodička z noci! Musím mít připravená vhodná dřeva a jak Jirka zavelí „15 sekund!“ tak honem navléct žáruvzdorné rukavice, nasadit šátek přes nos, sluneční brýle a kapucu si co nejvíc narazit do čela. „Ready!“ hlásím mu zpátky a už čekám v kleku na betonu před pecí s dřevama v rukách. Chytne řetěz, poklop s vrzáním otevře a na mne dýchne ŽÁR! Není čas na nějaké filozofování kam dřevíčko položit, člověk musí bleskově vyhodnotit situaci na roštu a namrskat tam co nejrychleji připravené třísky. Pak ještě rychle zčeknout jestli se mu nedělá někde díra, aby příští otevření věděl kam koukat a házet nejdřív a co. Bože a jak to pálí! To fakt až bolí! Čelo, nos, líce – všechno v jednom ohni.. Ale teď je čas na hrdinství, takže nelelkovat, nestát, připravit další dřeva a za tři minuty se zase ozve Jirka „15 sekund!“, „Ready!“. Skříp a nenasytná žhavá ústa se na mne otevřou znovu. Přikládám asi hodinu, hodinu a půl. Mám pocit, jako bych se dostávala do transu. Adrenalin jede! Čas moc nevnímám, jen vybírám dřevo a mám v hlavě poslední situaci na roštu. Tam vzadu uprostřed se mi dělá díra, musím najít něco vhodného…Jo, tohle by šlo! Jó! Trefila jsem se přesně na to místo Bezva! Jau to to pálí… po zádech mi stékají čůrky potu.

Přes zrcadlo opodál sledujeme oheň a kouř z komína. Podle barvy kouře se dá usuzovat na momentální prostředí v peci. Plameny po přiložení šlehají až nahoru nad komín. Celá pec hučí, jen poklop skřípe „Uíííí“ „Áááá“ jak se otevírá a zavírá. Zasekli jsme se s teplotou. Těleso pece se musí dostatečně nahřát, aby nás pustila s teplotou výš. Je deset. Poledne. Jedna… Střídáme se, jsme zpocení jak myši. Přikládá se celou dobu cca po třech minutách. Václav otevírá kukr do pece, aby se podíval na žároměrky. Uvnitř je všechno zářivě žluté až bílé. Bez tmavých brýlí je člověk oslněn a nevidí nic – asi jako když se koukáte do Slunce. Žároměrky se ani nehnuly. Mrchy!

Na teploměr se teď už nehraje. Stejně ukazuje o pár desítek stupňů navíc. Je jenom orientační, jede se na žároměrky. Půl druhé odpoledne. Teploměr ukazuje 1350⁰C. Lehla první žároměrka. Ta na 1280⁰C. Konečně! Pec se nahřála a šamotky nás pouští kousek výš. Plameny šlehají z komína, tmavý kouř ukazuje, že máme redukční prostředí. Oheň si bere potřebný kyslík z glazur a ze zboží a společně s plyny v peci pak dávají výrobkům jinak nedosažitelné efekty. Ždímeme Matku Přírodu až na samotnou mez možností. Je to až dojemné, ale na to teď není čas.

Teplota líně stoupá. Dvě hodiny. Lehla druhá žároměrka. „Uíííí“ „Ááááá“. Ten zvuk už mám vytetovaný v uších. Tři hodiny odpoledne. Nahoře lehly tři žároměrky ze čtyřech, dole dvě ze tří. Máme to! Teploměr ukazuje 1400⁰C, v peci může být reálně 1350⁰C nahoře a 1320⁰C dole. Konec. Jsme durch! Člověk musí mít dlouhé gatě a mikinu, zababušený jak v mrazu a přitom na něj dýchá bílý žár. Zamazáváme pec mazaninou, poklízíme a jdeme se trochu vyspat. Otevírat budeme až za 14 dní, jak to tedy celé dopadlo je ve zatím ve hvězdách… Už teď se nemůžu dočkat ♥ To byla teda jízda!

(text Eva Slabá, foto Vašek a Hanka)